Jsme ve vztahu už několik let. Dříve jsme se milovali, ale teď už to začíná být jen vztah z rozumu. Láme mi srdce, že to došlo až sem. I když navenek vypadáme jako dokonalý pár, něco nám chybí k tomu, abychom tento vztah naplnili celým srdcem.

Znám ji skrz naskrz - její vášně, záliby a zápory, její oblíbenou barvu, kdy mlčet, kdy nemlčet, jak ji rozveselit, jak ji nenaštvat, její potřebu ujištění, její postoj k různým tématům, její cíle a prostředky, které by přijala k jejich naplnění, všechno. Chodím s ní tak dlouho, že bych o ní mohl napsat knihu.

Miluje mě stejně, nebo dokonce víc, ale nezdá se, že by toho o MNĚ věděla příliš mnoho. Samozřejmě ví, jak zacházet se mnou a mými výkyvy nálad, kdy má mlčet a kdy ne, ale nezdá se, že by se zajímala o jiné věci, o kterých jsem si myslel, že by ji mohly zajímat - o lidi, se kterými se přátelím, o mé cestovní plány, o mé životní ambice, o mé kariérní rozhodnutí. Určitě mi naslouchá, když mluvím otěchto, ale na žádnou z nich nemá vyhraněný názor. Začínám mít pocit, že mám příliš mnoho prostoru.

Vztah zpohodlnění: ve vztahu se cítíte pohodlně, ale ne zamilovaně

Známe navzájem své nejistoty a nepříjemné zvyky - a témata, která jsou každému z nás nepříjemná. Jak tedy tyto problémy řešíme? Tím, že se jim vyhýbáme! Zdá se, že se v poslední době nehádáme, protože nepohodlná témata nikdy nevytahujeme, námitky nikdy nevznášíme... a to vše ve jménu toho, abychom si udělali prostor.

Dospěli jsme jako jednotlivci, stali jsme se otevřenějšími, empatičtějšími a laskavějšími, ale s individuální zralostí jako by se zadrhávala i zralost našeho vztahu. To je, myslím, jedno z hlavních znamení vztahové konvenčnosti. Oba jsme prostě utíkali před realitou našeho vztahu - nedostatkem času, nedostatkem sexuálního uspokojení, nedostatkem smysluplnýchrozhovory o životě, který bychom chtěli vybudovat pro "nás".

Mám pocit, že kdybychom se zítra rozešli, nebude mě to tolik bolet, protože vím, že bychom byli stále v kontaktu jako přátelé, všechno by bylo stále stejné, kromě sexu. Je to tak, ve vztahu nám to vyhovuje, ale nejsme zamilovaní.

Jsme v hádance společník vs. vztah.

Má pocit, že je v pořádku ve vztahu pokračovat, protože neexistuje dostatečně dobrý důvod pro rozchod. Všechno probíhá povrchně v pořádku a navenek je dokonalé. Pohodlnost našeho vztahu ji nutí pokračovat v této fraškovité lásce. Scházíme se téměř každý den, povídáme si, probíráme práci, diskutujeme o určitých lidech, večeříme, máme dobrý sexuální život... ale to nejsou dostatečně dobré důvody, abyCo tedy chybí? Láska?

Pořád se milujeme - nebo si to alespoň namlouváme a jeden druhému. Už jen pomyšlení, že od ní budu několik měsíců pryč, mě rozesmutňuje, pomyšlení, že s ní nebudu sdílet žádnou novinku, mě zneklidňuje, pomyšlení, že se s ní nesetkám, mě nutí po ní toužit. Ale znamená to, že jsem zamilovaný?

Dospěl jsem do stádia, kdy mi nevadí, že flirtuje s někým jiným, a jí nevadí, že to dělám já - ale to je přece úplně normální, ne? Neměly by takhle být novodobé páry... dát si navzájem dostatek "prostoru", že? Zase to samé staré slovo, které, zdá se, ničí můj vztah.

Ale bohužel už nemám ten nepříjemný pocit, který jsem míval kdysi, když jsem si představil, že se moje láska baví s někým jiným, dokonce i to, že se ona zamilovala do někoho jiného. A tak bych se klidně mohl zamilovat do někoho jiného a přitom pokračovat v tomto vztahu z rozumu... Pořád bych ji miloval. Bylo by to považováno za nevěru, nebo se jenom začínám smiřovat s myšlenkou, že sepolyamorie?

Mezi láskou a pohodlností musí být rozdíl

Je tu podivné vakuum a já nevím, jak se z něj dostat. Ale skutečná otázka, která teď přichází, je, jestli to vůbec chci? Náš vztah je ve fázi, kdy jí můžu říct, co cítím, a to ne během přehnaně nemocných aplikací na sociálních sítích, ale během pořádného rozhovoru mezi čtyřma očima, ať už při tulení v posteli, nebo při večeři. Možná pro mě bude těžké jí to vysvětlit. Přimět ji, aby si uvědomila, že nezpochybňuji to.naší lásky nebo nevděčná za to, jaký prostor ve vztahu mi dala.

Říct jí, že jsem ve vztahu šťastný, ale cítím se samozřejmý a že mezi láskou a pohodlností musí být rozdíl, který už prostě nevidím. Chci ji požádat o pomoc. Ujistit ji, že to není moje láska k ní, co je v limbu, ale vztah, který uvadá.

Říct jí, že ji zbožňuju a vážím si jí, ale že mi něco chybí. Zeptat se jí, jestli to cítí stejně. Navrhnout jí pauzu, abychom se ujistili, že spolu nejsme jen proto, že je to v tomhle vztahu z pohodlnosti snadné. Zjistit, jestli je to životem, který jde příliš rychle dopředu, nebo naším vztahem. A tohle všechno udělat až poté, co zjistím, co přesně to všechno tak rozbíjí.Jedinou otázkou je - chci to vůbec?

Nejčastější dotazy

Být někomu pohodlný nebo být s někým ve vztahu pohodlnosti znamená jen nechat někoho, aby na vás byl závislý, protože je to pro něj snadné, a ne proto, že mu na vás záleží. Váží si vás, ale nemiluje vás tak, jak si myslíte. 2. Jak poznáte, že vás někdo využívá?

Pokud vám věnují pozornost, jen když vás potřebují, projevují náklonnost podle svých vlastních podmínek a nikdy nejsou nablízku, když je potřebujete.