(Jak řekl Anand Nair)

Vždycky jsem měla o manželství velmi idealizované představy. Když jsem byla mladší, nemohla jsem se dočkat, až si jednou najdu muže svých snů a uvážu uzel. Věřila jsem, že po svatbě je život jen růžovější. Proto jsem byla nadšená, když mi táta řekl o "žádosti o ruku", která přišla k nám, ke mně. Samuel byl kluk, se kterým jsem se stýkala, když jsem studovala biologii na univerzitě. Byl trochu ze staré školy apožádal otce o ruku ještě předtím, než mě skutečně oslovil. Líbil se mi jeho styl a byla jsem naprosto nadšená! Tehdy jsem si nedokázala představit, že budu skutečně žít s bipolárním manželem.

Život s bipolárním manželem

Samuel byl pohledný lékař. navenek na něm nebylo nic špatného. byl to naprosto dokonalý chlap. skvělý vzhled, úžasná postava a báječná práce - měl všechno. cítila jsem se šťastná, že chtěl, abych se stala jeho ženou. myslela jsem si, že bych mohla žít šťastně s někým, kdo mě chce za manželku. tak jsem souhlasila. před devatenáctými narozeninami jsem se vzdala studia na univerzitě a provdala se za něj.

První noc v našem životě po svatbě byla dost nepříjemná. Zdálo se, že se o mě vůbec nezajímá a zabývá se jen svými vlastními potřebami. Byl to pro mě docela šok, protože když jsme se Samuelem v prvních dnech, kdy jsme spolu chodili, trávili čas v knihkupectvích a kavárnách, nikdy mi nepřipadal takhle sobecký.

Nakonec přišel den, kdy jsme odjeli do Ohia, kde si našel novou práci. Po přestěhování jsem měla pocit, že s ním vůbec nemůžu komunikovat. Když jsem s něčím nesouhlasila, křičel na mě a úplně mě ponižoval. Byl tak hlasitý, že ho slyšeli i sousedé. Když se rozzlobil, házel věcmi a rozbíjel nádobí. Celé měsíce byl agresivní, plný pýchy. pak se rozzlobil.náhle upadal do sebelítosti až do dalšího výkyvu nálady. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že bych mohla žít s bipolárním manželem.

Postupem času jsem se dozvěděla, že můj manžel má bipolární poruchu.

Rodičům jsem o jeho podivném chování nic neřekl. Měl jsem obavy, že to bude mít vliv na otcovo zdraví a bude ho to stresovat. Rozhodl jsem se, že se s tím vypořádám sám.

Uplynuly roky, kdy jsem Samuelovo chování tolerovala. Narodily se mi dvě krásné dcery. Samuel se často choval nepřátelsky ke starší dceři, zatímco mladší si hýčkal. Volal mladší do své pracovny, kupoval jí věci, zatímco starší dítě neustále ignoroval. To je jedna z nejhorších rodičovských chyb, které se člověk může dopustit, rozlišovat mezi svými dětmi.neschopnost zasáhnout, protože kdybych to udělala, v záchvatu vzteku by obrátil dům vzhůru nohama.

Na pracovišti jednou kvůli nějakým neshodám výhružně pronásledoval kolegyni. Poté byl odeslán k psychiatrovi. Tehdy jsme se dozvěděli příčinu celého jeho zmateného a nevyzpytatelného chování. Samuelovi byla diagnostikována bipolární porucha (BPD). Dostal léky, aby se s ní vyrovnal. Práci si udržel, protože šéfové soucítili s jeho rodinou.

Ale já jsem trpěla. 15 let jsem trpěla kvůli tomu, že jsem byla vdaná za člověka s bipolární poruchou. Pak mi zemřel táta a máma zůstala sama. To mi dalo možnost přestěhovat se k ní domů, abych ji podporovala a starala se o ni. Po 15 letech manželství jsem měla pocit, že můžu volně dýchat!

Odstěhovala jsem se od svého bipolárního manžela, ale on se vrátil.

Můj život se zastavil v devatenácti, když jsem se rozhodla vdát a stát se Samuelovou ženou. Ale tohle byla moje šance vzít všechno zpátky. Tak jsem se rozhodla, že chci být nezávislá žena. Naučila jsem se řídit, našla jsem si novou práci. Dívky byly šťastné a ve škole vynikaly.

Po dvaceti letech práce dal Samuelovi šéf na vybranou, jestli chce dát výpověď, nebo být z psychiatrických důvodů "penzionován". Vybral si to první a pak se k nám nastěhoval do domova mé matky. Můj bipolární manžel nepravidelně bral léky a střídal "mánii" s "depresí". Jednou honil naši dceru po domě a mával na ni nožem. Celou noc nemohla spát, protože byla tak rozrušená.z celé události traumatizován.

Druhý den ráno si o tom promluvila se strýcem a svěřila se mu. Tehdy se rodina konečně dozvěděla, že Samuel má problém, a všichni zjistili, že můj manžel má bipolární poruchu. Jakmile se to rodina dozvěděla, shodli se na tom, že takové chování je nebezpečné, a řekli mi, abych zavolala pomoc, až se Samuel bude příště k někomu z nás chovat špatně.

Probíhal rozvod

O několik dní později, když jsem u svého bipolárního manžela viděla první příznaky mánie, jsem zavolala dvěma svým sestřenicím a manželově sestře a hledala pomoc. Když přijely, manžel byl stále v manické náladě a nechtěl souhlasit s psychiatrickou pomocí. Samuel rozzuřený, že jsem zavolala o pomoc, prohlásil, že se se mnou rozvede, a druhý den dokonce zavolal právníka.

Nabídl mi, že mi dá polovinu svých peněz. Do rozvodu se Samuel odstěhoval k sestře. V takovém stavu nemohl žít sám. Ale během několika dní se pohádal i se sestrou a bylo mu řečeno, aby se odstěhoval.

Nebylo divu, že Samuel zavolal mému bratranci a řekl: "Vyřiď Paige, že jsem jí odpustil. Stěhuji se zpátky." Poprvé v životě jsem zaujala rozhodný postoj. Řekla jsem mu, že není vítán. Nešlo o mě, řekla jsem to, protože jsem chtěla, aby moje dcera byla v bezpečí. Řekla jsem mu, že budeme pokračovat v jeho plánech na rozvod po vzájemné dohodě. Můj manžel se pak přestěhoval do pokoje pro hosty.zařízení poskytované jeho zaměstnavateli.

Ale být manželkou bipolárního manžela byl můj osud.

Rodinný soud nám dal šest měsíců na usmíření a nalezení způsobu, jak být spolu. Pokud bychom se po uplynutí této doby chtěli rozejít, soud by povolil rozluku.

Manžel se mezitím neustále hádal se zaměstnavateli. Neměl kde bydlet a byl nezaměstnaný. Předpokládám, že také úplně prožral své úspory. Sestra ho tedy nechala bydlet u sebe, ale pod podmínkou, že bude brát léky, které mu předepsal psychiatr. Samuel neochotně souhlasil.

Po dvou měsících chtěl manžel stáhnout žádost o rozvod. Souhlasila jsem pod podmínkou, že nebudeme žít v jednom domě, i když zůstaneme manželé. Tak to dopadá, když žena ztratí o manžela zájem. Nemohla jsem už vydržet být mu tak blízko. Žádost jsme stáhli, protože vyhověl mým požadavkům.

Další tři roky jsme oba žili odděleně, dokud Samuelova sestra nezemřela kvůli rakovině prsu. Znovu se ocitl bez domova a neměl kam jít. Řekla jsem mu, že se může vrátit a zůstat s naší rodinou, ale za mých podmínek; hlavně že bude pravidelně užívat léky. Souhlasil a já jsem opět žila se svým bipolárním manželem.

Teď už je to víc než rok, co se manžel vrátil. Není to dokonalé, ale dá se to zvládnout. Dcery se odstěhovaly. Takže teď jsem doma já, manžel a moje matka. Jsem tak šťastná, jak jen za daných okolností můžu být. Aspoň mě nemůže tyranizovat tak, jak se mu to líbilo po naší první svatbě. Myslím, že být vdaná za někoho s bipolární poruchou je prostě v mém osudu.

Nejčastější dotazy

Bipolární porucha je porucha, která se vyznačuje mnoha výkyvy nálad. Pokud tedy máte bipolárního manžela nebo přítele, všimněte si, že prochází extrémními záchvaty mánie, hněvu a frustrace a pak také náhlými záchvaty deprese a izolace. Muži obvykle projevují také větší agresivitu a mohou se u nich také objevit problémy se zneužíváním návykových látek nebo se mohou stát alkoholiky.

Pokud manžel s bipolární poruchou využije správnou léčbu, pravděpodobně to půjde, ale bude to dlouhá cesta. Extrémní výkyvy nálad, se kterými se člověk musí vyrovnat, když je ženatý s bipolární poruchou, není pro ženu snadné snášet. 3. Může bipolární člověk skutečně milovat?

Jistě, mohou. Psychická porucha neznamená, že člověk nemůže milovat nebo být milován druhými.